Psychoterapie

Při naší psychoterapii používáme individuální přístup ke klientovi.

Každý z nás je jiný a právě proto se snažíme uplatnit metody, které pomohou tomu danému jedinci a jeho stávajícímu problému. 
Uplatňujeme a realizujeme souhrn různých, praxí osvědčených způsobů, jak pomoci od stávajících problémů, nastolit rovnováhu a ozdravný proces u každého, kdo nás o to požádá a bude chtít řešit svůj stávající, negativní stav těla a mysli. Uvádíme několik terapeutických směrů, které jsme schopni uplatnit při léčbě stavu klienta.

Vše pouze pro informaci, náš způsob je ojedinělý a individuální, empatický a cílený na ozdravný proces klienta.

Jsou i další možnosti, např. metoda RUŠ, Vnitřní dítě, Cesta, Léčebné kódy atd. Na názvu nezáleží, podstatný je výsledek pro klienta. Kombinujeme a uplatňujeme i svoje vlastní, osvědčené, progresivní metody. Klient je vždy seznámen s postupem a průběhem terapie, není mu nic vnucováno a rozhoduje o všem sám pod naším vedením. Nejedná se o manipulaci, sugesci atd. Není se čeho obávat, pouze stačí chtít….

Metoda SIFA – interní rozvoj osobnosti.

Jednoduchá, praktická, logická a věcná metoda pro řešení a odstranění skutečných příčin aktuálních problémů současného člověka. Je mnohem rychlejší a má širší záběr než jiné, poměrně rozšířené metody terapie. 

Zcela se zbavíte řady svých potíží během relativně velmi krátké doby, navíc s trvalým efektem.
Pod vedením terapeuta se klient zaměřuje na vyhledání a odstranění negativních vzorců (přesvědčení, bloků), tedy toho, co člověku způsobuje nepříjemné pocity, problémy, starosti, bolesti – toho, co mu brání žít šťastně.

Řeší se:
Vaše osobní problémy. Ty se dají odstranit zcela a navždy.
Během terapie dojde k uvědomění, pochopení, poznání souvislostí.
Touto metodou také napravujeme chod věcí tak, aby došlo k nápravě. Klient si vyřeší aktuální krizi včetně vztahové nebo finanční.
Dají se odstranit jakékoli fobie, strachy, obavy, úzkosti, lítost, smutky, deprese, stres, vztek, nenávist, hněv, žárlivost, závist, prožitý šok, pocit samoty, nelásky, odloučení, marnosti, zbytečnosti.
Mizí syndrom vyhoření, strach ze smrti, strach z utrpení, anorexie, bulimie, alergie, migrény, traumata z rozvodu, rozchodu, potratu, úmrtí blízkého člověka i milované bytosti
Zároveň touto metodou vyřešíme i zdravotní problémy, které klienta zatěžují. Ty obvyklé, označené jako diagnóza, i ty, které se údajně řešit nedají.
OBJEVÍME A VYŘEŠÍME SKUTEČNÉ PŘÍČINY současných potíží.
Pomůžeme každému, kdo je rozhodnut vyřešit své problémy.

Výsledek:
Šťastný a naplněný život. Emoční svoboda. Hluboký vnitřní mír. Harmonické vztahy. Život je úspěšný bez neustálého úsilí. Zvýšená odolnost vůči stresu. Porozumění sobě i ostatním.

Co vás může zajímat
Ve stejné situaci má každý člověk rozdílné pocity
Tyto pocity jsou dány jeho uplynulým životem, tím, co má uloženo v paměti, zkušenostmi Ne všechno, co jsme prožili, si pamatujeme, nicméně všechno, co jsme prožili, je uloženo První paměťové stopy se ukládají již při nitroděložním vývoji jedince Po narození jsme vyvinutí jen velmi málo. Mozek se dokončuje až po narození. Neurologická koordinace a zrakové zaostřování se dokončuje až později.
Máme 2 druhy paměti:
Explicitní paměť – Mozek se plně rozvíjí až po 18. měsíci. Do té doby máme emocionální paměť.
Implicitní – emociální paměť – zážitky se uloží do mozku bez interpretace i bez přítomnosti vzpomínky. Např. adoptované děti, které mají celoživotní pocit odmítnutí, si na to nemohou vzpomenout, přesto je tu paměťová emocionální stopa.

Kde vznikají emoce
Emoce jsou zpracovávány částí mozku zvanou limbický systéme. Limbický systém nám poskytuje cítění toho, co je reálné. Centrem limbického systému, je amygdala.
Amygdala dostává informace od kortexu, sjednocuje informace jak z vnějšího, tak i ze subjektivního světa, což má za následek pocit reality. Neumí rozlišit mezi tím, co je reálné a tím, co je pouhá představa. Na obojí reaguje stejně, jako na věc reálnou.
Stačí si představit citrón a jeho kyselou chuť. Amygdala na to reaguje a dává pokyn tělu vylučovat sliny.
A, to je i vysvětlení toho, proč jsou techniky mentálního prožívání některých věcí v předstihu tak účinné. Sportovci trénují nejdříve mentálně, golfisté si úder prožívají dopředu, řečníci si programují projev.
Některé věci, které si představujeme, nejsou pro nás příjemné a vzbuzují v nás traumata. Ale vzhledem k tomu, že je mozek bere jako reálné, dá se s nimi pracovat. Jak? To je know how každé metody.
Limbický systém je také spjat s autonomní nervovou soustavou, která má na starosti naše hladké svaly, , řídí činnost našich žláz atd.
Pokud atakujeme citlivou vzpomínku a oživíme ji, tak nám začne bušit srdce, může nám být nevolno, zbledneme nebo zrudneme.

Co nově prozradil hipokampus?
Nedávno odborníci odhalili novou úlohu hipokampu při tvorbě a vybavování důležitých pamětních stop.
Hipokampus (latinsky hippocampus, řecky hippokampos – mořský koník) je obloučkový závit ve spodní části mozku. Tvoří součást limbického systému, což je část mozku, která má vztah jak k paměti, tak k instinktům sloužícím zachování jedince a rodu (vyhledávání potravy, rozmnožování, péče o potomky), citové a náladové složce každého z nás.
Hipokampus hraje důležitou úlohu v zápisu vzpomínek na události, které se udály pouze jednou. Ovšem až do nynějška nebylo jasné, která část této struktury je pro tuto paměť důležitá. Přitom pro nás má výraznou roli právě rychlé učení, protože k mnoha událostem dochází jedinkrát – a přesto si je často pamatujeme po celý život. Susumu Toregawa z Massachusetsského technologického institutu (USA) se při studiu toho, které hipokampové buňky jsou pro rychlé učení nutné, soustředil na skupinu buněk zvaných CA3 neurony. Poslední experimenty ukazují, že neurony jsou propojeny zpětnovazebními smyčkami, které by mohly zprostředkovat rychlé posílení signálu a tím zesílit pravděpodobnost, že jako dlouhodobé paměťové stopy se zakódují i jednorázové události.

Závislí lidé mají vzpomínku na to, že svět je nebezpečné místo a nikdo jim nepomůže. Jde hodně o zneužívané děti. Ve vztazích se necítí dostatečně bezpeční. Brání se otevřít ve vztahu a nedůvěřují ostatním lidem.
Držení dětí a hlazení je jedna ze základních potřeb i pro vývoj mozku. Pokud děti nebereme na ruce a nehladíme, považují pak po celý další život svět za nepřátelský a mají pocit, že svět na ně kašle a že jim nikdo nepomůže.
Na děti se přenese i to, jestli rodiče pokládají život za příliš těžký. Takový svět, ve kterém vyrůstáte vás poznamená, aniž si to uvědomíte. Rodiče svým dětem nevědomě odevzdávají informaci o tom, v jakém světě vlastně žijí.

Co nás nejvíc poznamená:
1. když se nestane co, co by se stát mělo
2. když se stane to, co by se stát nemělo.
Dítě potřebuje nepřetržitou a správně naladěnou pozornost svých rodičů.

Jedním z neovlivnitelných jevů, které v mozku probíhají, je například dětská amnézie. Většinou si člověk nepamatuje, co se dělo do tří let jeho věku, ačkoli je to období velmi bohaté na zážitky, protože do tří let věku se vlastně učíme všemu, co potřebujeme k přežití – reakcím na podněty, řeči, chození, koordinace pohybů, vyhýbání se nebezpečným věcem, soužití v rodině.
Byl-li nám v dětstní omezován přísun čehokoli, co potřebujeme, máme v dospělosti tendenci si to vynahrazovat v nadměrné míře. Vlastně pak ani nevíme, proč to děláme, protože jsme strádání v dětství vytěsnili ze vzpomínek.
Pokud jde o vznik agresivity, ta může vzniknout převzetím konfliktních schémat do podvědomí. Pokud dítě vyrůstá v agresivním prostředí, rodiče se hádají a je svědkem i fyzických útoků – nebo, a to je důležité – má možnost se koukat na násilné scény v televizi již před devátým rokem věku, pak tuto informaci „nasaje“. To se projevuje zejména v pubertě, ale i později.

Paměť
Genetické podmínění chování – geny ovlivňují jen dispozice. Myším odebrali gen odpovědný za učení a hůře se učily. Pak ale v prostředí plném podnětů tento handicap překonaly. Není pravda, že život je plně geneticky podmíněný.
Stres v lůně matky ovlivňuje vývoj dítěte v pozdějším věku. Je tu velká pravděpodobnost sklonů k závislosti u dítěte v pozdějším věku.

Odborníci vývoj paměti u dětí dělí do tří etap :
1.Od početí do doby, než dítě začíná chodit.
Toto období charakterizuje mj. pravidelné opakování každodenních úkonů, poznávání možnosti pohybu a smyslového vnímání. Velmi důležité je, že si kojenec (batole) zapamatuje citové spojení s matkou a jak si ho zapamatuje.

2.Od počátků chůze do věku kolem tří let, kdy si dítě tvoří subjektivní „obraz světa“, učí se díky hrám, což mu přináší radost.
Také tady je důležité spojení s maminkou, která je zárukou bezpečí, zejména díky dotekům, hlasu. Období nového učení prostřednictvím zkušeností zapamatování.
Jistě mnozí znají, jak děti „nové generace“ mají velice kladný vztah k různé technice – třeba k televiznímu přijímači či počítači.

3.Učení se pomocí zraku a sluchu, zapojují se logická centra
Objev: Neurony se obnovují Ještě donedávna převažovala vědecká teorie, podle které s postupem času neurony umírají. Co to znamená? Beznadějné zjištění, že s přibývajícím věkem se kapacita mozku snižuje. Nové výzkumy však naznačují, že v mozku mohou vznikat neurony nové.

Jak fungujeme
Rodíme se s pudy a instinkty.
Pudy jsou vrozené a dědičně naprogramované tendence organismu chovat se určitým způsobem, aby bylo dosaženo uspokojení potřeby. Jsou to vrozená nutkání, vnitřní tlaky, prožívání, vrozené hnací síly vyvěrající ze základních potřeb člověka (např. z hladu, žízně). Pudy spolu s instinkty tvoří jednu z nejhlubších vrstev psychiky a osobnosti.

• Základním cílem člověka je přežití. Bolest je poplašný signál, že přežití je ohroženo. Člověk automaticky jedná tak, aby přežíval pro něj optimálním způsobem (nemusí si to uvědomovat).
• Paměť obsahuje vše, co člověk prožil
• Vybavení záznamů z paměti pracuje na principu asociace a dochází k restimulaci.

Během prenatálního období a dětství procházíme situacemi, které mohou být vnímány jako traumatické. Vzorce bereme od svých rodičů nebo vychovatelů (např. prarodičů) nebo vznikají jako důsledek stresové situace, se kterou se malý človíček neumí vyrovnat. Tato situace čeká v mozku na své vyřešení a připomíná se nám v nejméně vhodných chvílích (aspoň si to myslíme). Ve skutečnosti se nám připomíná pořád – a formuje náš život.
Vznikají také neuvědomělá přesvědčení, která pak člověk podvědomě celý život dodržuje. A pak se diví a ptá se: „Jak to, že se mně to pořád děje? A pořád se to opakuje?

Příklady:
A) Vstřebáme „doporučení“ našich vychovatelů, babiček, tetiček atd. – a pak se divíme, že:
Nemůžeme najít dobré zaměstnání – „Z tebe nic kloudného nebude“
Nemáme na pořádné auto, dům, vybavení – „To si nemůžeme dovolit“
Máme strach mluvit na poradách – „Buď zticha když se baví dospělí“
Nevíme, jestli ano nebo ne, nemůže se často rozhodnout – „Ne, říká se ano, to si pamatuj!“
Ženské problémy – „Sedni a nastydneš.“

B) Následujeme z lásky příkladu svých předků
Paní Miriam je stále na mizině – dědeček byl milionář a za první republiky o všechno přišel
Monika se na světě necítí jistě, nedokáže navázat vztah – rodiče v jejích 2 letech potají řeší, že ji vlastně nechtěli, a ona to slyší.

Mozek stále vyhodnocuje naše pocity – ty jsou důležité. K velmi podobným pocitům mohou přispět různé události a děje. Děje nejsou důležité. Základem je, jak se při nich cítíme.

Odpor vůči situaci, která vyvolává negativní pocit, vytváří blok. Řešení existuje – akceptovat život takový, jaký je. A akceptovat ho i v situacích, které jsme již zapomněli, o kterých nevíme, že jsou příčinou našich současných problémů. Řešením je najít je. Vyčistit.

„Nikdy není příliš pozdě, dokončit svůj zrod. Nezáleží na tom, na jak dlouho jste zapomněli, pouze jak brzo si vzpomenete.“
Buddha


Bookmark and Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *